Romantická krajina Novohradských hor leží v jednom z nejjižnějších koutů Čech.Nejznámějšími místy jsou zde poutní chrám v Dobré Vodě, někdejší věhlasné výletní a lázeňské centrum a Žofínský prales, nejstarší přírodní rezervace v Evropě.

Vznik prvních osad v této oblasti souvisí se vznikem tzv. cetvinské solné stezky ve 12. století.Vedla z rakouského Frei stadtu přes Lichtenau do Cetvin, přes Malonty, Benešov nad Černou a Horní Stropnici do Weitry v Rakousku. Hlavní kolonizace nepřístupných pohraničních lesů s drsným podnebím souvisí s počátky sklářské výroby a později s těžbou a plavením dřeva a do jisté míry i s objevy léčivých pramenů.Kolonizátory bylo většinou německy mluvící obyvatelstvo z alpských zemí.

K rozkvětu oblasti nejvíce přispělo sklářství.Ve Starých Hutích vznikla výroba skla už kolem r.1588 a největší rozmach zaznamenala v 18. st. Tehdy byly založeny hutě na Šancích, na Stříbrném vrchu, na Mlýnském vrchu u Pohoří, pod Janovým vrchem atd. Byly to většinou velmi jednoduché sklárny, které skončily, jakmile byl vykácen les v jejich okolí.

Prosluly ale výrobou netradičních druhů skel a některé výrobou hyalitu. Zásluhou dřevařů vznikly osady Černé údolí, Jiřice, Jitronice, Leopoldov, Pohorská ves, Starý Holand, Zlatá Ktiš a další. Významná byla tzv. buquojská vodní cesta vybudovaná v letech 1778-1783. Černá a Pohořský potok se staly nejmenšími toky v Evropě, po nichž se plavilo dřevo. Kvůli malé šířce a prudkosti toků to bylo velmi nebezpečné řemeslo, které definitivně skončilo r. 1946. Buquoyům bylo Novohradské panství, které získali za věrné služby císaři r. J620 a o které se vzorně starali, zkonfiskováno r.1945 podle dekretů prezidenta Beneše.

Prvním vážným zásahem do místních klidných poměrů byla první světová válka. Vznikem státní hranice mezi Československem a Rakouskem byla tato oblast  oddělena od svého tradičního zázemí - Podunají a Vídně a omezily se obchodní kontakty s rakouským sousedem. Některé vsi se snažily o připojení k  rakousku a tak tu hranice střežilo vojsko až do roku 1920. Tragičtějším byl rok 1938. Novohradsko bylo jako součást Sudet připojeno k Říši a docházelo k incidentům vyprovokovaným stoupenci Sudetendeutsche Partei.

Po osvobození nastaly problémy se členy Rudé armády. Jejich několikaměsíční pobyt způsobil značné materiální ztráty. V r. 1946 byly na základě Benešových dekretů odsunuti němečtí obyvatelé. Mnozí z nich byli nevinní a prostí lidé, potomci původních osadníků, kteří tento kraj v minulosti kultivovali.
Do vylidněného pohraničí se stěhovali lidé z českého vnitrozemí, ze Slovenska, Maďarska a Rumunska, kteří nemohli mít ke svému novému domovu přirozený vztah a mnozí jej stejně opustili.

V roce 1950 zde komunistická vláda zřídila tzv. zakázané pásmo, kde měli působit pouze vojáci. Vesnice těsně u hranic museli noví obyvatelé vyklidit a prázdné osady byly buď zbořeny nebo postupně zanikly. Zachovány, třeba jen částečně, byly ty, které byly určeny k rekreaci.
Do pohraničního pásma byl vstup pouze na povolení. V roce 1990 z hranic zmizely dráty a po Novohradských horách se mohou lidé znovu volně pohybovat. Díky dlouhodobé izolaci zde však byla uchovaná příroda ve své předválečné podobě.

 Převzato z publikace RKoblasy Novohradským jihem, Jelmo 1997